Nejen zájmový blog

" Kde to jsme? " " Nevím, asi jsme se ztratili." Jme naprosto v klidu. Ne jako malé děcka, když se ztratí. Míjíme lidi, věci, lavičky, zvířata, ulice a víme jen to, že jsme v česku. Všude jsou totiž české cedule a slyšíme češtinu. Všechno pozorujeme s nadšením a zájmem. Vůbec si nevšímáme nudných lidí okolo. Ano, jste lidské bytosti toužící po lidském teple, máte rodinu a psa, ale nemusíme vás znát všechny. Procházíme temné uličky. Bezdomovci, socky, feťáci, a podobná individua. Doma vám říkají, že se nemáte bavit s cizími lidmi, ale právě tak se můžete dobře pobavit a někoho poznat. Nevnucují vám tu umělou sluníčkovou pohodu. A můžete se flákat, kašlat na noční klid a i v zimě nejste nahraní a můžete zapadnout někam do tepla. Kdysi tu stála čtvrť. Dneska je tu jen polorozbořené místo. Mezi posprejovanými troskami domů tu bují vegetace a občas tu po kololejích projede pár vlaků které tu radši ani nezastavují. Lidi se asi bojí, že tu najdou pár mrtvol. Chodíme po mě...

Potkáváme typa se skejtem. Skáče na stromy a zase dopadá na chodník, dělá si rampu z šikmé posprejované zdi, skáče přes popelnice. Jezdí a skáče kde ho jen napadne. Není místo na ježdění? Tak si ho udělej. Troska by tu taky ráda měla prkno, ale to by nám zdrhla. A my bychom jí nedokázali přinutit, ať z toho skejtu sleze. Zrovna se s tím skejťákem domlouvá že si jindy určitě zajezdí. Že tu na ni bude čekat. Musíme jít. Normálně nedostáváme chvění, když vidíme prázdnou bílou zeď a spreje. Nevím, co to dneska do nás vjelo. Prostě jsme tu zeď začali předělávat k obrazu svému. Sprejujeme šíleně rychle a jakoby v transu. Takže si ani neuvědomujeme, že na nás čumí dav lidí při práci. Přicházím na to, že vlastně většinu věcí děláme se zapálením a jakoby v tom transu. Stejně jako teď. Stejně jako včera, jak jsme hráli na ulici na kytary, zpívali a já třískal do bicích. Vý-buch. Myšlenky explodovaly a chtějí ven. Chtějí se rozprsknout na té zdi. Myšlenky, hlášky, pseudomoudra, obraz či obrazy....

Nazítří jsme se vydali k Temži. Pár lidí si chtělo koupit nějaké jídlo tak se vydali do labyrintu s názvem obchod. My jsme se okázale flákali před vchodem. Potkali jsme kluka co měl španělku a hrál na ni. Samozřejmě, že jsme se dali do řeči ( na nás se ti lidi s kytarou lepí tak ňák furt a všude. Ne že by nám to vadilo.) " Zahraj něco od Chaos U.K." Žadoním. " Jo zahraj. A Troska bude společně s tebou zpívat." Usměje se Ajťák. " Mhm, to by šlo. A co vy dva?", podíval se na Ajťáka a Hnátu. " Hrajete na něco?" " Ajťák mlátí do bicích a já s Troskou znásilňuji kytaru. " " Tak co kdybyste si zahráli taky? Moji frendíci se kterými tu obvykle hraju jsou nemocní. Mohl bych vám půjčit jejich nástroje." "You got no morals Or are they just plastic? Are you using drugs? Or are they using you? You don't really know Cos you ain't got a clue. " Naše hlasy a hudební nástroje jdou slyšet přes celou ulici. Moje ruce mají rado...

V Británii jsem nebyla a minimálně ještě další dva roky ani nebudu. Dyžtak omluvte mé zkreslené představy. Anglie ke mně chodí jen přes hudbu. Ve škole jsme se dozvěděli že jedeme do Londýna. V pátek odjíždíme. Muhehe. Když se řekne Británie vybaví se mi hudba jako první. " Do sedmdesátých let se nepřeneseš, stroj času nemáme, ale jak tě znám ty si tam tu (živou) hudbu najdeš." Říká mi táta. Cesta autobusem. Dělali jsme bordel. Jinak to ani neumíme.Neumíme být klidní a hodní.Učitelé neměli klidné spaní. Hlasité, rychlé atd. punk-rockové písničky a učitelé se diví kde tu energii berem. Poslouchej, na nic se neptej a trsej. A když jsme hudbu neposlouchali bavili jsme se o ní (dyť anglie a hudba, nemusím nic říkat). *** " Paní učitelko dejte nás na pokoj spolu. Prosím..." Žadoním já, Hnáta a Ajťák. " Ale dvě holky a kluk spolu na pokoji být nemůžou!" Řve učitelka v hlase jí jde cítit hysterie." " Ale paní učitelko... jak je znám nemají jiné než kama...

Je jaro. Slunko prahne jak cyp a já mám zánět spojivek. Jdu do školy. Cestou potkám Ajťáka a Hnátu tak jdeme tři. " Proč máš tak červený oči? Si hulila nebo co?" Začnou si mě dobírat. "Née." Říkám a začnu se smát. "Ale nepovídej." Praví takovým tím hlasem který používají učitelé když něco provedete. Já ale vím,že to myslí ironicky a tak si z toho nic nedělám. O trávě se totiž bavíme docela často. Nezkoušíme, jen se (o ní) bavíme. Hnáta zas cosi kecá a já se začnu smát. Lidi vidí že se směju a v kombinaci s tou větou a očima červenýma jak... spálený záda to je dost vražedná kombinace. Jdeme do školy, lidi na nás divně koukaj, ale parníky k tomu nehoukaj. A vůbec pojďme si zazpívat Už se směju dost dlouho asi deset minut v kuse. A to i když jdu do školy." Tak to vybal cos měla za čaj." "Mátovej." "Neříkej. Já bych spíš řek že si měla čaj z veselých bylinek." Jsme ve škole. Crrr. To první zvonění zní ale hnusně ... " Dobrý ...

Celá nasraná jdu domů. Učitelka měla zase nějaké kecy přitom jí nic nedělám. Pepa se taky přidala a vůbec... Venku je ne hnusně, ale jezdit se ještě nedá . ... Proto o chvíli později beru knížku a jdu do skušebny. Kde skouší táta s kapelou. Já bych tam neměla chodit, ale mě se ta líbí a k těm nástrojům se chovám jak k miminku když už na ně hraju. Mám štěstí. Teď tu nikdo není.V té skušebně je takové do prostoru tlusté široké topení. Vedle se dobře sedí a není vás tam moc vidět. Beru do ruky knížku. Dvě stě devadesát stran. Bomba. Atomová. Tohle v dětské knihovně nenajdete." Bratr chce být už od první třídy kosmonaut. Já chci jít už od první třídy do důchodu..." ... Kráčím do zkušebny. Potřebuju si udělat skoušku navíc. Snad tam nebude ta Troska. Nevím proč.je úplně v pohodě, ale vždycky mě vyděsí. Musím ale uznat že není úplně blbá. Nástrojům rozumí. Chová se k nim jak miminku. Při přemýšlení schody rychle ubíhají. Jsem tu. Vivat la má kytara. To brnkání mě uklidňuje víc jak...

Jen tak si klidně sedím a jím. Nevím co zde dělám, ale sedím u stolu se šprty a moralisty. Co se to jako děje ?! Baví se o věcech které já neznám a tak se furt ptám "coo?" a "cože?" a vůbec v těch se tématech se nevyznám a jsem mimo. Najednou se ozve Pepa: "Trosko, víš, kdybys pořád nebásnila jen o té svojí hudbě tak bys možná byla chytřejší." Najednou se Pepa zvedne a já taky. Stačím jen procedid skrz zuby: "Tos přehnala ty svině." A už leží na zemi. Dám Jí přes hubu Syčím na Ni: " Do hudby se mi srát nebudeš jasný ?! " "Hej vy dvě! Přestaťe už !" Řve na nás učitelka. Teprv až teď jsem si vzpomněla že nás čumí celá jídelna a i učitelé. Vstane jedna učitelka a chce nás dostat od sebe, ale já se jí jen směju do ksichtu. Uvidí to jeden učitel co ho máme na počítače. " Klid já tam zajdu." " Trosko pusť ji." Promluví na mě naprosto, ale naprosto klidným hlasem ten učitel. A tak jí pustím. Víte, některé učitele ...

Varování. Dnes je to trochu sprotší. Jen ať víte. Jen si tak o přestávce válím šunku když se najednou stanu svědkem strašně ynteligentní debaty (uši slyšely, oči viděli). Barbína Ohyzdná povídá dalším barbínám: " To je nějaký divný já moc nejím a jsem "tlustá" (ty úvozovky jsou opravdu na místě byla normální tak průměr) a ta Troska je tak "hubená" (normální). "Víš ona je na prkně pečená, vařená a v kotli rovněž tak." Sladce se na ní usměje Ajťák (aby bylo jasno nic s ní nemá jen ji chce naštvat). "Cože ona se vaří v kotli?" "Ne, zrovna tenhle kotel jsem na mysli neměl..." .... O chvíli později vidím Bárbínu Ohyzdnou jak se ptá svých kamarádek jak to Ajťák s tím kotlem myslel. Nedokážou na to přijt a já se začnu úchylně smát. .... O pár týdnů později tvrdnu na hodině tělesné výchovy. Jelikož mám zlomenou ruku tak sedím na lavičce a poslouchám zámky a tak. Při jedné písničce začnu řádit. "Trosko! Přestaň řádit!" Tak jo. Pa...

Konečně uveřejněná další kapitola. Načekala se pěkně dlouho. Tři měsíce v mojí hlavě a měsíc v kompu.A docela se to i hodí když je u nás všade sníh a nedávno jsem hodila na ledu pár držek. Vyjdu z domu. Všude kosa, led a sníh. Nastoupím tedy do tramvaje, ale až asi v půlce cesty zjistím že zase nemám tu blbou kartu a k mému štěstí si zrovna tuhle tramvaj vybral Štiplístek ke kontrole. Hned jak mě viděl ke mně se hnal. Okamžitě jsem vystoupila a běžela dál a dál a on za mnou udýchaně běžel. Běžím po chodníku hodím držku cosi křapne a já se vezu po zledovatělým chodníku po břichu a mám co dělat abych si nenabila hubu o patník atakdál. Takhle se vezu asi dva kiláky. Z kopce. Rychle. Není nad adrenalin po ránu že jo. Konečně ta zběsilá jízda skončí já zjistím že mě strašně moc bolí ruka (v tuhletu chvíli by se hodilo pár sprostých výrazů, ale zrovna jsem je všechny zapomněla). Najednou se přede mnou objeví Štiplístek celý šťastný, že mě konečně chytil a napařil mi pokutu dvě kila. A ten ok...

Sedíme ve škole učitelka cosi kecá když najednou začne kecat že se máme rozesadit tak jak ona řekne. Ok, určitě to nebude nic strašného. "Bla bla bla ... Ajťák si sedne s Pepou ten si sedne s tím... Á máme tu Trosku..." .... Troska si sedne s... ... S Bárbínou Ohyzdnou! " " Děláte si prdel? " "Ne sedněte si spolu. Určitě *nasadí ďábelský úsměv* se s polu bavit nebudete. "Hmmm... S bárbínou kecat nebudu, ale budu kecat s jinými lidmi. Nemyslete si. Seděla jsem s Bárbínou ohyzdnou přesně týden když jsem došla za Ajťákem. " Ty Ajťáku ... mám si koupit zelený, modrý nebo růžový lak na nehty? Nebo snad všechny?" " Haló! Vzbuď se se!" Řve na mě. " Ty jsi Troska Skočdopole. Skejt, rocková hudba, recese, pravidelné zdrhání před Štíplístkem, španělka ... To ti jako nic neříká? Tobě ruplo v bedně nebo co? " Jo, začalo mi *facepalm* z Bárbíny Ohyzdné hrabat." " Tak to je zlý. Víš co?" "To fakt nevím." Odpov...

Nakupování je zlo. To můžu potvrdit! Ale nyní si pojďme užít další díl Trosky… Každý rok si říkám že bych měla vánoční dárky zařídit co nejdřív a pak to dopadá tak že to stejně zase jako obvykle nechám na poslední chvíli. Tak jsem se teda s Hnátou domluvila že půjdeme nakupovat spolu. V klidu si nakupujememe. Je to pěkná nuda aspoň že je se mnou Hnáta že. No jenže pak se k Hnátě připletla Bárbína Ohyzdná. To bude hrozné. Pomyslela jsem si. Ne. Bylo to ještě horší. Bárbína nás protáhla asi 415815875488548948958484845 nudnými obchody. Vidouc růžové načančané hadry, smrady vůně a dalších 2456098754221276 nepotřebných věcí, které však musela mít řvala: "To musím mít!To chci! Že mi půjčíš peníze?" (Prachů měla celkem dost jenže si nakoupila hodně věcí takže jí peníze nezbyly.) "Ne". Řekly jsme s Hnátou sborem. Ten její výraz jste měli vidět. Tvářila se jako dítě které právě zjistilo že ježíšek neexistuje. "A proč?" Zeptala se. " Protože nás sereš. "Do...

Já (Troska) jsem (jak jsem se dozvěla) byla prý dítě docela hodné, jenže jsem zdělila hudební vkus svých rodičů. Prostě motýli z sedmdesátých až devadesátých let minulého století co přežili rok dva tisíce.Jak mile uslyšela nějakou strašnou písničku (něco podobně strašného pro mě jak od Bíbra) tak... No prostě jednou moje máma měla sraz se svými kamarádkami které měly děcka asi stejně staré jak já. Máma tam donutila jít i tátu. Což je mi záhadou protože tyto aktivity nenáviděl. Asi ho podplatila. No tak tam se svýma kamarádkama kecala když tu jednu její kamarádku napadlo že nám pustí strasné dětské písničky. " Šubyduby dub razdva tři by dub trpaslíček pracuje. Šubyduby dub raz dva tři by dup trpaslíček kutá..." Na to si pamatuju jako malá podobné písničky a tuhle jsem fakt nenáviděla. Jasně všechny nebyly špatné, měla jsem pár oblíbenců... Ovšem jakmile to pustili tak jsem začala ŘVÁT. Táta s mámou to zaznamenali takže mě táta vynesl ven a pro útěchu mi začal pískat nějaké...

Toto je povídka napsaná podle skutečné události. Ovšem postava máma v téhle povídce se s mojí mámou neshoduje v ničem. Vůbec v ničem. S tátou jenom trochu. Toť poznámka pro lidi kteří si sem jakýmsi záhadným spůsobem našli cestu. Předevčírem jsme psali z matiky, jenže jakýmsi mnou nepochopeným a záhadným spůseobem se mamka dozvěděla známku testu. Číslovka tři mluvila z žákovské dost jasně. Takže hned jak jsem přišla domů ta to bylo hned ty máš trojku, ty se nesnažíš a bla bla bla. Dozvěděl se to i táta. Můj táta má na matematiku stejný názor jak já a já mám na matematiku takový: Ok, matematika možná je potřebná a důležitá ovšem já jí nenávidím. Je ode mne úctyhodný výkon když nad ní sedím ( a v krizových momentech které nastávají co pět minut slintám). A když nad ní neslintám tak mi klesne hlava a já začnu chrápat v důsledku čehož zase slintám.A vůbec nejlepší je počítání mých pěněz. A taky nejjednodušší ono jich totiž jaksi moc není. Takže doma vznikla strašná hádka ohledně mé známky ...

Je říjen a ovoce je ještě pořád na stromech a proč tam je? Protože lidi jsou líní jak svině a jsou líní to obrat. Z toho profitují podobné trosky jako já. Vždy když du kolem těch ovocných stromů tak si utrhnu jabko. Ušetřím a rodičům splním jejich přání přání abych žrala jedla ovoce. Češi jsou prostě vyčůraní... Šla jsem takhle ze školy. Dostala jsem hlad (no jo školní jídelna) a utrhla si jabko. Bohužel mě viděl majitel té zahrádky. A už na mě vystartoval. Kurňa je to namakaný sportovec. Začnu zdrhat. Prosprintuju kolem spolužáka a on za mnou zařve: "Troskta má nový rychlostní rekord 65 km/h! Komentuje to jak kdyby to bylo finále davis cupu. Safra už mě pomalu dohání. Zrychlím mám náskok, stojí mě to sice hodně nsil ale mám náskok! Zabočím do parku. V parku uvidím malou jámu.Lehnu do ní. Snad ho nenapadne mě tu hledat. Ikdyž asi ne, páč takový úkryt jsem schopná vymyslet jen já. Čekám a ani nevydechnu a moje plíce naříkají... Hele už muselo uběhnout dvacet minut ne? Vylezu a jdu...

Kráčím jsem na jaře po ulici a nemám cíl. Jdu kolem CéDé obchodu.Jdu dál a vidím obchod s hadrama a Bárbínu Ohyzdnou (Tak se ta holka skutečně jmenuje. Je to bárbína v hlavě má prázdno.Jenom debilně kecá s jinými bárbínami (alias svými kamarádkami). Zajímá se o módní trendy a živí se nízkokalorickými hnusy ze kterých bychom my normální lidi chcípli než bys řekl pogo. Na hlavě má tunu mejkapu který by jí spolehlivě ochránil před výbuchem atomovky. Bůh jí výstižnější jméno nemohl dát. Jo a docela by mě zajímalo proč je tak špekatá když se živí nízkokalorickými hnusy a proč je tak ohyzdná když má na ksichtě tunu mejkapu). V kapse mám stovku ani nevím proč. Beztak jí budu muset utratit za ty hnusy kterým se říká "obědy ze školní jídelny," ale pořád je to lepší než ty nízkokalorické hnusy kterými se živí Bárbína Ohyzdná. Mý oči jsou zpomalený před očima se mi promítne výloha cédé obchodu a ja zjistím že... ... "Tý jo! Nová jarní kolekce! Rozběhnu se rychlostí světla k CéDé o...

Večer jsem šla spát asi v deset. Ne to není pozdě to je normálka. Chrr, chráp, chrr,chráp. Ozývalo se z pokoje. Byla jsem v polospánku a dělala si starosti s tím že mě někdo vzbudí. Když tu v tom bum! spadla jsem z postele - slyšela jsem výbuch a z kuchyně se ozvalo křach. Taky jsem slyšela hlas nejznámějšího bezdomovce z celého města : "Hahahaha cíga mi padaj přímo do ruky!" A z balkónu se ozvalo: kurva! Ale přes ten neznámý zdroj výbuchu to nebylo moc slyšet. A že táta umí nadávat pěkně hlasitě! O chvíli později se otevřou dveře a v nich stojí táta s napůl troskoidním a napůl pobaveným výrazem. "Hm, vypadá to že už tě asi nemusím budit." Tak ne asi probrala jsem se tím pádem s postele."A co se to stalo?" Zeptám se. "V továrně to bouchlo." Odpoví mi táta. "Pamatuji si na to premiéra byla když jsem byl malej. Tenkrát jsem taky spadl z postele jako ty.Pojď na snídani" Vyhrabu se z postele tedy ze země a došourám se do kuchyně. ...

Troska Skočdopole je moje vymyšlená postava. Vím že má zvláštní jméno byl to záměr a taky kdo by chtěla aby jeho postava měla nějaké nudné obyčejné jméno? Vede (ne)obyčejný život. Poslouchá rock,punk, punkrock atakdál. Budou tu mikro příhody co se jí staly. Šla jsem do školy. Pěšky. nechtěla jsem aby mě revizor přivázal k sedadlu. Vždycky když si zapomenu tramvajenku (a že se to stává podezřele často!) tak když mě načapá revizor ( to se taky stává často) tak hned vyběhnu z autobusu a začnu zdrhat. Úplně sprintovat rychlostí světla. O pár sekund později vyběhne z tramvaje revizor. Nechytí mě. Ještě že není sportovec. Ty moje předrevizorské sprinty se staly tradicí. Je to jedna z jistot. Když běžím tak všichni lidé okolo začnou řvát: zdrhej, zdrhej, zdrhej, zdrhej! Ale zpět k věci. Jdu do školy v uších sluchátka. Je kosa jak trám. Najednou projdu kolem parku a u sloupu vidím holku s fialovou aktovkou. Přijdu blíž, ale holka už tam není. Jdu dál a vidím Kocourkovou (nasranou důchodkyni) j...