Ztraceni

" Kde to jsme? "

" Nevím, asi jsme se ztratili." Jme naprosto v klidu. Ne jako malé děcka, když se ztratí.

Míjíme lidi, věci, lavičky, zvířata, ulice a víme jen to, že jsme v česku. Všude jsou totiž české cedule a slyšíme češtinu.

Všechno pozorujeme s nadšením a zájmem. Vůbec si nevšímáme nudných lidí okolo. Ano, jste lidské bytosti toužící po lidském teple, máte rodinu a psa, ale nemusíme vás znát všechny.

Procházíme temné uličky. Bezdomovci, socky, feťáci, a podobná individua. Doma vám říkají, že se nemáte bavit s cizími lidmi, ale právě tak se můžete dobře pobavit a někoho poznat. Nevnucují vám tu umělou sluníčkovou pohodu. A můžete se flákat, kašlat na noční klid a i v zimě nejste nahraní a můžete zapadnout někam do tepla.

Kdysi tu stála čtvrť. Dneska je tu jen polorozbořené místo. Mezi posprejovanými troskami domů tu bují vegetace a občas tu po kololejích projede pár vlaků které tu radši ani nezastavují. Lidi se asi bojí, že tu najdou pár mrtvol.

Chodíme po městě pořád dokola. Nemůžeme zabloudit, když nevíme kde jsme jen dál oběvovat.

Jsme na náměstí. Všude kolem je dav lidí. " Kde že to jsme? " Ptám se jedné staré paní.

" Přece doma. Ve městě."
"Změnil jsem názor. Není tu taková nuda. Stačí najít zajímavá místa."