Ráno

Vstávám. Ale ne s nechutí jako obvykle. Ačkoli je půl páté ráno, v místnosti je pár proužků slunečního světla. Radši se procházím, protože obličeje lidí vypadají, jako kdyby jejich majitelé dostali medaili za negaci.

O tichu se mluvit nedá, přesto je tu klid. Mezi lidmi kteří se vrací do postele, je dost těch, co si uchovávají vzpomínky z koncertů. Atmosféra se ale pamatuje dost špatně, když bude jen pořád skáčete ve předu a ani jednou se nepodíváte, jakže vlastně kapela hraje. Ti co se vrací domů z noční, se těší na postel a nemusí si pamatovat skoro nic. Lidé jsou rozespalí. Nekontrolují se. Neberou se tak vážně jako obvykle. Výjimečně nehledí na to, co si o nich kdo pomyslí.

Černé stíny a ospalý sluneční svit. V trávě mezi ranní rosou jedovaté kapky smogu. Ptáte se proč se na přírodu nedívám víc? Kde se na ni mám dívat, když podlehla panelovým domům pro horníky a průtahu Frýdkem - Místkem? Opilci místo stromů teď můžou objímat leda tak nový supermarket.

Čím víc je hodin, tím jsou ulice živější. A tak já a můj cynismus jdeme znepříjemnit život vtírávému pouličnímu prodavači a znechuceným ospalým lidem.