Zlomená končetina

Konečně uveřejněná další kapitola. Načekala se pěkně dlouho. Tři měsíce v mojí hlavě a měsíc v kompu.A docela se to i hodí když je u nás všade sníh a nedávno jsem hodila na ledu pár držek.

Vyjdu z domu. Všude kosa, led a sníh. Nastoupím tedy do tramvaje, ale až asi v půlce cesty zjistím že zase nemám tu blbou kartu a k mému štěstí si zrovna tuhle tramvaj vybral Štiplístek ke kontrole.

Hned jak mě viděl ke mně se hnal. Okamžitě jsem vystoupila a běžela dál a dál a on za mnou udýchaně běžel. Běžím po chodníku hodím držku cosi křapne a já se vezu po zledovatělým chodníku po břichu a mám co dělat abych si nenabila hubu o patník atakdál.

Takhle se vezu asi dva kiláky. Z kopce. Rychle. Není nad adrenalin po ránu že jo. Konečně ta zběsilá jízda skončí já zjistím že mě strašně moc bolí ruka (v tuhletu chvíli by se hodilo pár sprostých výrazů, ale zrovna jsem je všechny zapomněla).

Najednou se přede mnou objeví Štiplístek celý šťastný, že mě konečně chytil a napařil mi pokutu dvě kila. A ten okamžik si samovzřejmě vyfotil a doma si tu fotku vyvěsí jako trofej.

No nic, Štiplístek mě tu nechal samotnou. Ruka mě bolí jak opravdujsemtysprostévýrazyzapomněla. No nic, nezbývá než si dojít na pohotovost jestli to mám zlomené či co.

Tak jdu a přitom mám ksicht stažený do bolestného výrazu. Bohužel zrovna z tohoto místa kde se zrovna teď nacházím je to do nemocnice trochu daleko, ale co mi zbejvá že?

Dneska je na pohotovsti jaksi narváno. Mrknu na hodiny a začnu se smát: Ahahaha! Oni teď mají matiku a já ne!

Á, sluchátka. Usměju se když je najdu v kapse. S hudbou v uších najednou nejsem na pohotovosti, ale v ideálním světě kde bolest není.

Po půl hodině si mě konečně zavolají: " Hej, vy zrzavá hlavo! Dále!"

Nevěděla jsem že zdravotní sestřičky umí řvát. Vejdu do ordinace.

" Á, Skočdopole známá firma. Vítej. Vás jako rodinu jsem u doktora neviděl pěkně dlouho. Co tě sem přivádí? "

" Ruka." Ukážu na cosi co je ohnuté úplně na opak než normální ruka.

" Hm, fakt je to zlomený. Říka doktor dívajíc se na rentgenové snímky.

Dávajíc mi injekci se zamyslí: " Fakt silná nátura.Neřveš. Jo a pozdravuj Slunko". (Slunkem myslel mého tátu. Můj táta se totiž skoro pořád usmívá a má zrzavé vlasy jako já a když se na něj podíváte tak fakt vypadá jako Slunko. )

"A omluvenku mi napíšete ?" " Jinak mi to ve škole neuvěří."

....

Přišla jsem do školy. " Paňčelko promiňte že jdu pozdě já-".

"Kde se jako flákáš! Už je třetí vyučovací hodina!"

*Sundávám si mikinu* to snad vidíte mám zlomenou ruku.

*Zkoumavě si prohlíží mou ruku* "to máš určitě falešně udělané abys nemusela psát."

Nakonec mi uvěřila když jsem jí ukázala omluvenku.

Takže tady se už nikomu nevěří... No, teď už to vím.