Nejen zájmový blog

Blé. Už nikdy víc. Dostal jsem se totiž na jakousi podivnou párty. Cílem bylo rozdat si to s co nejvíce lidmi, co nejvíc toho vychlastat vypít a pak se poblít. Jak smysluplné že. A ta hudba tam! Muselo by to být cenzurované kdybyste chtěli abych vám o ní vyprávěl. Kromě mě se tu nachází naprosto divné existence a mí kámoši. Problém je že ty pochybné existence pomalu, ale jistě opíjejí mé kámoše a těm to ještě nedochází. A tak se ptám: Where is my mind? Beru skejt a tiše odcházím... (Na skejtu jezdím docela často, páč jsem socka a nemám na MěstskouHromadněnasardinkovanouDopravu). Ten pocit samoty je super. Ve městě ani noha ani na frekventovaných silnicích což skýtá neomezené možnosti pro skejtování. A taky je super když vyjdete v deset večer z toho zaplivaného poloplesnivého prostoru. Konečně se nadechnete. Nechápu že tam mí kámoši ještě jsou. No nic se skejtem se dokážu zabavit i sám. A bez hudby! Na tu už dnes nemám ani pomyšlení. Sluchové buňky si začnu spravovat až zítra. Najednou...

No řekněte není krásná? Mimochodem važte si toho že máte foťák. Já ten svůj půjčila Kopačce a teďf doufám že se mi vrátí. Jo a Eli ty jsi asi jasnovidec (však ty už budeš vědět)...

Když mě napadne nějaká povídka tak si ji napíšu na papír a celý ho popíšu. Hnusí se mi ji hned celou napsat do kompu. Ovšem ne všechno píšu na papír. Pak si to založím a někdy vyhrabu. Něco si taky píšu do poznámek v mobilu a už mám plnou paměť (ággggrrrrrr...). Možná je to tím že na kompu neumím psát dostatečně rychle. Takže ať žijou počmárané ruce, vypsané propisky, utracené peníze za propisky, papíry, lenochy... A bolavé ruce. Samovzřejmě když je povídka nebo obsah papíru přenesen na blog tak ten papír hodím do papíru že jo. Samovzřejmě existuje xxx dalších důvodů proč papír vede. Například knížky...

Dlouho jsem se rozhodovala jestli udělat rubriku na meme komixy. Nebo chcete radši galerii? Jo a všechna tvorba je autorská...

Já (Troska) jsem (jak jsem se dozvěla) byla prý dítě docela hodné, jenže jsem zdělila hudební vkus svých rodičů. Prostě motýli z sedmdesátých až devadesátých let minulého století co přežili rok dva tisíce.Jak mile uslyšela nějakou strašnou písničku (něco podobně strašného pro mě jak od Bíbra) tak... No prostě jednou moje máma měla sraz se svými kamarádkami které měly děcka asi stejně staré jak já. Máma tam donutila jít i tátu. Což je mi záhadou protože tyto aktivity nenáviděl. Asi ho podplatila. No tak tam se svýma kamarádkama kecala když tu jednu její kamarádku napadlo že nám pustí strasné dětské písničky. " Šubyduby dub razdva tři by dub trpaslíček pracuje. Šubyduby dub raz dva tři by dup trpaslíček kutá..." Na to si pamatuju jako malá podobné písničky a tuhle jsem fakt nenáviděla. Jasně všechny nebyly špatné, měla jsem pár oblíbenců... Ovšem jakmile to pustili tak jsem začala ŘVÁT. Táta s mámou to zaznamenali takže mě táta vynesl ven a pro útěchu mi začal pískat nějaké...

Pohodlně se usaďte a přečtěte si tento článek i když se vám na začátku bude zdát že s výdrží starých nokií to nemá nic společného. Je to asi dva roky zpátky co měla ségřina klisna hříbě. I když v době kdy se to stalo mělo hříbě jen měsíctak už bylo docela těžké. Vím to , páč když jsme byli venku tak si hříbě běhalo a plnou váhou do mne narazilo a shodilo mne na zem. Tenkrát jsem se jí docela bála. Běhala docela rychle nebo mi to aspoň tak připadalo. Taky se uměla sama lonžovat bez lonže. Běhala do kolečka měnila si velikost kolca, strany... Jednou za slunečného večera jsme zase byli venku. Skarleta (hříbě) si běhala a běhala když najednou si to namíříla na tátu. A bez nějakého důvodu tátu kopla do nohy. Naštěstí ho kopla do té nohy přesně na to místo kde měl v kapse nokii, takže se tatíkovi nic nestalo. A ona potom i fungovala akorát jí tatík vyměnil displej a má jí dodnes. Mimochodem má nokii 6230i kdyby to někoho zajímalo.

Toto je povídka napsaná podle skutečné události. Ovšem postava máma v téhle povídce se s mojí mámou neshoduje v ničem. Vůbec v ničem. S tátou jenom trochu. Toť poznámka pro lidi kteří si sem jakýmsi záhadným spůsobem našli cestu. Předevčírem jsme psali z matiky, jenže jakýmsi mnou nepochopeným a záhadným spůseobem se mamka dozvěděla známku testu. Číslovka tři mluvila z žákovské dost jasně. Takže hned jak jsem přišla domů ta to bylo hned ty máš trojku, ty se nesnažíš a bla bla bla. Dozvěděl se to i táta. Můj táta má na matematiku stejný názor jak já a já mám na matematiku takový: Ok, matematika možná je potřebná a důležitá ovšem já jí nenávidím. Je ode mne úctyhodný výkon když nad ní sedím ( a v krizových momentech které nastávají co pět minut slintám). A když nad ní neslintám tak mi klesne hlava a já začnu chrápat v důsledku čehož zase slintám.A vůbec nejlepší je počítání mých pěněz. A taky nejjednodušší ono jich totiž jaksi moc není. Takže doma vznikla strašná hádka ohledně mé známky ...

Tak co? Oslovila vás? Někdo se mě ptal myslím že to byl John Lemon nebo No. 929 599 kdo vytváří ty nápisy. Nevím kdo to je. Musí mu to ale, určitě pálit. Určitě má dobré myšlenky.

- A dneska vypadá obvzláště dobře protože věděla že bude pózovat pro blog. Musela jsem ji kreslit protože moje Múza je alergická na foťák. Najednou se Múza zajevila u mě v pokoji. "No dovol! Já vypadám vždycky dobře." "Nikdy jsem tě neviděla v sukni či šatech..." "To říká ta pravá! Ty by sis na sebe šaty a sukni vzala až v vtom okamžiku kdyby řekli že se ruší škola!" "No dobře pro tentokrát jsi moje milá Múzo vyhrála..." P.S. Omlouvám se za ty nekvalitní fotky, ale líp to můj mobil večer za svitu lampičky fotit nezvládne.

Muhehe. Konečně se to u nás ve třídě začlo řešit. Že by byla v dohlednu nějaká vzpoura? Těžko říct... Řešilo se to už tolikrát... A minulo to učinkem. Jinak by se to přeci nemuselo řešit že jo. Hah, superslast a skládka něco pravděpodobně zde je docela zvláštní slovní dvojice nemyslíte? Ne fakt nevím co tím chce básník říci. Mě se neptejte. Já ten nápis nesprejovala.

Náš lidský mozek je opravdu zvláštní věc- tedy pardon orgán že jo. Lidský mozek (aspoň ten můj) si dokáže zapamatovat xxx textů písníček. Klidně bych vám nějakou přezpívala o půlnoci kdybyste chtěli, ale pravděpodobně bych to neudělala protože, bych vás s největší pravděpodobností poslala do hajé proč mě budíte o půlnoci. A nebo když už by se vám podařilo mě probudit po složitém procesu uplácení a přemlouvání bych se rozezpívala. Jenže to moje krákorání by bylo tak hrozné že byste na mě po minutě okamžitě začali řvát ať už konečně držím hubu. No ale zpět k věci. Kdybysi můj mozek pamatoval učení tak jako texty písniček byla bych génius. A pokud by najednou takhle začly pracovat všechny mozky všichni na světě by byli géniové. Určitě by ubylo násilí, blbých politiků a tak dál. Zajímalo by mě ale, jestli by najednou na světě nebylo moc chytrosti. I když jeden den/ týden geniality by nemusel být tak špatný nemyslíte? Diskusi uvítám.