Vymývání mozků

Tak tady tu upravenou povídku házím zas No.929 599 mi dobře radil. A nepište povídky narychlo. Stojí to pak za nic.

---

Jen jsem seděl s kámošema na pivu. Taky jsme hulili. Červený oči, přiblblej úsměv... A pak přišli nějací lidi my se bránili ale...

Probudil jsem se na nějakém divném místě. Všude kolem bílo. Úplně všude. I bílý hadry měli ti lidi. Holé hlavy. Šáhnu si na hlavu. "Ti hajzlové mě ostříhali!"

Dvě hrsti prášků třikrát denně je to pravé. Na vymytí mozku.

Víte... nás tu nebijí. Dneska jsou mnohem horší metody než násilí. Místo toho chtějí ať se díváme na seriály na tv nova a dobře se u toho "bavíme". Pouští se tu hlavní proud... no já se divím že mám ještě uši. Céda, vinyly brka, cíga vám lámou. Já nekouřím, ale jiným lidem zabavovali. A strašně mě nasralo když mi lámali cédéčka a vinyly. Abych to zkrátil. Všechno co je nenormální a nemorální to zde se nesmí dělat. Prostě z nás chtějí udělat ovce. Jakoby už svět tak nebyl jedna velká pastvina.

Potkal jsem spřízněnou duši. "Ahoj!"

"Čau ty trosko. I když trosky tu jsme šeci.Vždyť víš."

"Jo, jo posnídám kávu a dvě hrsti prášků mi vymejou hlavu."

" Tý jo. Mi tu můžeme zpívat- zázrak!"

V tom nás rozehnali pryč.

Je tu prostě...

Pak jsem ho potkal zas.

"Héééj!" řval na mě.

Pak jsme vedli debatu. Z poloviny lidí ovce nebo lidi s prázdnou pamětí. Mmm, nadějné vyhlídky.

Ale pořád bych byl radši kdyby se jim ta pameť vrátila i za deset let než vůbec.Protože, víc ovcí. Ano. To je přesně to co potřebujeme.

" Jak tu jseš dlouho?"

"Tři měsíce."

" Fíha! Máš tuhý kořínek a odolný mozek. Já tu jsem jen dva týdny a už se bojím..."

"Ale stejně ses nedal podívej se na lidi kolem sebe.Hodně z nich se pase na té pastvině..."

"Ale oproti třem měsícům to je jako když plivne."

Najednou se začalo začalo zatahovat a začalo hřmít.

" Mám plán!" Začal se usmívat Zapalovač. Když se tady někdo usmívá je to... zvláštní.

" Zdrhnem!"

"Ale to nejde ... *jeb, hlavou do zdi* to je nemožné co tu vykládám za nesmysly. Jasně, že chci zdrhnout!

" Jde o tohle. Ti co nás tu převychovávají se bojí bouřky a ta právě venku je-"

" To vidím taky. Oči mi ještě slouží."

" No prostě navíc kamery vypověděli službu. Takže vypadneme odsaď a přelezeme zeď …"

"Jo, já jdu." Tak jsem šel přemlouvat ostatní, ale prostě hodní občané. Tak jdeme sami. Skáčeme z okna. Žijem. Běžíme. Lezeme na nějaký vysoký žebřík.

Stojí tu nějaký týpek. V ruce má prkno.

"Čau, já jsem Tony. Pokud sjedete tuhle rampu jste volní.

".... Ale my neumíme..."

"No, pak taky můžete skočit dolů. Na mě se nedívejte. To nevymyslel já. To pastýři (přesně ti co se teď schovávají před bouřkou). Můžete taky umřít to vůbec není vyloučeno."

Říkal nám jak máme na tom prkně stát a tak ať si způsobíme co nejmenší úrazy.

"Jo, my ty risknem." Řekli jsme se zapalovačem. "Lepší chcípnout než se tam vrátit."

Pršelo. Blesky mlátili všude okolo jen ne do nás. Zvláštní. Stejně jsem se rozjel.

" No tak ten je mrtvej." Prohlásil Tony a Zapalovač uronil slzu. Když jsem spadl a cosi křaplo.

V té chvíli jsem se probudil na zemi vedle své postele. Opravdu jsem nikdy netušil že budu mít takovou radost z pondělního rána.