Nejen zájmový blog

Nazítří jsme se vydali k Temži. Pár lidí si chtělo koupit nějaké jídlo tak se vydali do labyrintu s názvem obchod. My jsme se okázale flákali před vchodem. Potkali jsme kluka co měl španělku a hrál na ni. Samozřejmě, že jsme se dali do řeči ( na nás se ti lidi s kytarou lepí tak ňák furt a všude. Ne že by nám to vadilo.) " Zahraj něco od Chaos U.K." Žadoním. " Jo zahraj. A Troska bude společně s tebou zpívat." Usměje se Ajťák. " Mhm, to by šlo. A co vy dva?", podíval se na Ajťáka a Hnátu. " Hrajete na něco?" " Ajťák mlátí do bicích a já s Troskou znásilňuji kytaru. " " Tak co kdybyste si zahráli taky? Moji frendíci se kterými tu obvykle hraju jsou nemocní. Mohl bych vám půjčit jejich nástroje." "You got no morals Or are they just plastic? Are you using drugs? Or are they using you? You don't really know Cos you ain't got a clue. " Naše hlasy a hudební nástroje jdou slyšet přes celou ulici. Moje ruce mají rado

V Británii jsem nebyla a minimálně ještě další dva roky ani nebudu. Dyžtak omluvte mé zkreslené představy. Anglie ke mně chodí jen přes hudbu. Ve škole jsme se dozvěděli že jedeme do Londýna. V pátek odjíždíme. Muhehe. Když se řekne Británie vybaví se mi hudba jako první. " Do sedmdesátých let se nepřeneseš, stroj času nemáme, ale jak tě znám ty si tam tu (živou) hudbu najdeš." Říká mi táta. Cesta autobusem. Dělali jsme bordel. Jinak to ani neumíme.Neumíme být klidní a hodní.Učitelé neměli klidné spaní. Hlasité, rychlé atd. punk-rockové písničky a učitelé se diví kde tu energii berem. Poslouchej, na nic se neptej a trsej. A když jsme hudbu neposlouchali bavili jsme se o ní (dyť anglie a hudba, nemusím nic říkat). *** " Paní učitelko dejte nás na pokoj spolu. Prosím..." Žadoním já, Hnáta a Ajťák. " Ale dvě holky a kluk spolu na pokoji být nemůžou!" Řve učitelka v hlase jí jde cítit hysterie." " Ale paní učitelko... jak je znám nemají jiné než kama

Konečně sem házím tu slohovku. Zde na blogu bude ta "lepší" verze, takže ta verze která je víc do detailů, délší a ... Téma: Výlet na který nikdy nezapomenu Zbývá nám jedna možnost jen a to vypadnout z toho města ven. Bohužel (nebo naštěstí?) nemáme tolik peněz, abychom nemuseli chodit do práce a cestovali vandrácky stopem po celé Evropě a nakonec se smáli v Amsterdamu. Jedeme stopem. Jiná možnost není. A můžeme se vrátit kdy chceme, protože mě a zbytek party vyhodili z práce. Už je tu i zákaz volna. Zajímalo by mě kam dojedem. Člověk nikdy neví... Už tu čekáme hodinu, zmíráme žízní a já si vlasy prohrabuju vlasy tak vytrvale, že mám obavy, aby mi z nich něco zbylo. Vidím totiž oheň a dým... " Proč nám nikdo nezastavuje? Tenhle měl prázdné auto a jel taky tím směrem tak proč nezastavil ?! " Do toho se ozve i Zdánlivá Mrtvola: " Já mít osmnáct, já mít auto, tak beru všechny. Klidně na střechu, ale beru je!" Konečně nám někdo zastavuje jsme nadšení, dokud ne

Hej lidi! Nesuďte města podle hlavních ulic a tříd. Ty se tváří honosně, avšak to nejlepší naleznete v boční uličce. Když to nejméně čekáte. Nevím jak vy, ale mě hospoda voní víc jak "mekáč". *** Ten moment kdy jdete po "výletě" přes celé město domů utahaní a šťastní. Jdete a najednou chcete vědět kolik je hodin. Vzápětí vám ale dojde, že čas je k ničemu a na co já to vlastně potřebuju vědět? Ale projdete pod otevřeným oknem a z toho města na vás řve melodie hlavních televizních novin. " Sí! Je půl osmé a já nejsem doma * začnete si vítězoslavně pískat* . Jaké je pak vaše sklamání, když domů přijdete PŘESNĚ v půl osmé...

Sedím. Poklidně píšu slohovku. Učitelka cosi říká. Posluchám... na půl ucha? Ne, vůbec. Jsem tak zažraná do psaní, že mě to prostě nezajímá. Když ale domluví a jde ke mně kolem krku se mi začíná utahovat pomyslná lanová smyčka. Pomyslné lanové utažení zesílí když na mě promluví. Ptá se mě kde jsem na ten text do slohovky přišla. " No kde jinde než z různých povídek a knížek co čtu." Pochopitelně následovala otázka co čtu. " No, Rudiš má dobré knížky. Třeba Konec punku v Helsinkách, Nebe pod Berlínem... Zrovna čtu Zaklínače (pro změnu zase fantasy. Fantasy dobře vystihl Jeffree: " Miluju fantasy. Šoustá se tam, bojuje se tam, fuck the reality!" A jedna vedlejší postava se tam jmenuje ... nemůžu si vzpomeut na křestní jméno, ale příjmení má Přeřízděvku. Proč ne,že?) " " A ty kapely znáš ?" Ve slohovce totiž zmiňuju o The Clash, Sex Pistols a Ramones. " Jasně. Tak přeče nebudu psát o kapelách které neznám a neposlouchám." Chudák učitelka.

Seděli s kamarádama na pivu v jejich oblíbené hospodě, Obyčejně býval po pivu veselý. Dneska ho však po pivu tížila otázka kde je místo kde on chce žít. Nemohl na to přijt. Tak si objednal další pivo. Později na to v náladě přecejen nakonec přišel. Odjede do nějaké teplé země a tam si založí hudební klub. " Jedem s tebou nás to tu nebaví." Říkali mu jeho přítelé. Když ale nadešel ten den kdy si sbalil kufry kamarádi dostali strach (neměli z čeho hranice jsou průjezdné). Ale oni to tak udělali vždycky a se vším jen já blbec na to zapomněl. Pomyslel si. Po roce později seděli zas v té samé hospodě. Bez toho jednoho kamaráda. Přišel ale od něj dopis. Škoda že jste nejeli se mnou. Daří se mi tu. Poznal jsem spoustu skvělých kapel, přátel a ani tu moc není zima a vůbec to se musí zažít... Tak doteď naštvaní sedí naštvaní v té hospodě a ptají se sami sebe proč nejeli. P.S. Původně to mělo být na téma týdně "místo kde chci žít," ale nějak jsem to nestihla no. Lenoch se nez