Předstírám že dávám pozor a píšu povídky

Šest hodin sedím ve škole. Předstírám že dávám pozor a učitelé do nás hustí strašně moc faktů. Jasně, všichni učitelé nejsou stejní. Máme na škole jednoho který v hodinách málem brečí co to jsme za blbou třídu, ale o přestávce si s ním v pohodě pokecáte. Pak tam taky máme jednou co se snaží být autorita, ale jaksi se jí to nedaří. Nebo naše hodná paní češtinářka. Výtvarkářka která vám DIKTUJE jak, co kreslit (jakou barvu tam přesně musíte dát atd...).

Zápisy co trvají hodinu a jsou příšerně nudné.... Takže píšeme tu anglii (zdravím Enitas). A když se vás v tom záplavu nudy, faktů a beznaděje ( v případě matiky a fyziky) učitel/ka na něco zeptá... tak nejste schopni zapnout mozek. Energie asi na bodu nula ale jak mile uslyšíme poslední zvonění tak do nás vejde nový život....

V podstatě teď jinde než ve škole povídky ani nepíšu, Doma není čas. Jaro, jaro, prkno, vymetání kámošek v systematickém pořadí... Prostě není jinde čas, ale ve škole je času dost (ať "žijou" nesmyslné, staré výmluvy).

Z venku o víkendu klidně návrat i v půl deváte co na tom že jdu domů dvě hodiny trasou která maximálně zabere půl hodiny. Prostě jsme cestou potkali místo kde jsme si chtěli zajezdit a krapet se tam zdrželi (jenom slabou hodinku...). Víte jak mě poznáte? Sluchátka v uších a odřené koleno. Většinou pravý.

Jaro s lidmi dělá neskutečné věci. Možná že se dokonce víc usmívají. "Zákáz kouření, zákaz úsměvů..." Ale enem v tričku nevo v mikině chodí jen hrstka lidí (a já).

" Dej si tu bundu. Budeš nemocná."

" To už stejně jsem tak co."

" Vidíš, to je celý její přístup."