Vážně?

Když jsem se podívala na téma týdne " Já věřím na víly a jo a jo!" tak jsem dostala záchvat smíchu.

Pamatuji si že já na víly nikdy nevěřila jenom jako malá na trochu na zoubkovou. Nebavily mě ani princezny. Rodiče se mě x krát ptali: "Chceš se dívat na popelku?" "Ne!" Toť má reakce a tak to bylo vždy.

Podobné to bylo i s bárbí princezna atd... Nechce se mi tu to rozepisovat. Jsem líná (ano já se klidně přiznám!) a těch "kravinek" je strašně hodně. Já radši české pohádky jako maxipes Fík, Mach a Šebestová... Na to se můžerte dívat i kdyby vám bylo padesát. Jsou prostě dobré....

Nevím co je na vílách krásného. Taková kytara nebo čokoláda je mnohem hezčí. A jo a jo!

Nedávno jsme byli na oslavě u jedné známé a ta má čtyřletou holčičku. A ta holčička dostala vílu. A máma: " Nebude mít v tom to dítě bordel ? Nebude si myslet že víly skutečně existují? " Za sebe si teda myslím že ne. Buď ho o tu "iluzi" připraví rodiče nebo na to přijde samo. Nemyslím si taky že by z toho měly být smutné. Proč taky?

A jak to s (fujtajskl! ano to slovo mi nejde přez jazyk) vílama máte vy?