Nejen zájmový blog

Potkáváme typa se skejtem. Skáče na stromy a zase dopadá na chodník, dělá si rampu z šikmé posprejované zdi, skáče přes popelnice. Jezdí a skáče kde ho jen napadne. Není místo na ježdění? Tak si ho udělej. Troska by tu taky ráda měla prkno, ale to by nám zdrhla. A my bychom jí nedokázali přinutit, ať z toho skejtu sleze. Zrovna se s tím skejťákem domlouvá že si jindy určitě zajezdí. Že tu na ni bude čekat. Musíme jít. Normálně nedostáváme chvění, když vidíme prázdnou bílou zeď a spreje. Nevím, co to dneska do nás vjelo. Prostě jsme tu zeď začali předělávat k obrazu svému. Sprejujeme šíleně rychle a jakoby v transu. Takže si ani neuvědomujeme, že na nás čumí dav lidí při práci. Přicházím na to, že vlastně většinu věcí děláme se zapálením a jakoby v tom transu. Stejně jako teď. Stejně jako včera, jak jsme hráli na ulici na kytary, zpívali a já třískal do bicích. Vý-buch. Myšlenky explodovaly a chtějí ven. Chtějí se rozprsknout na té zdi. Myšlenky, hlášky, pseudomoudra, obraz či obrazy....

Nelezte Nelezte lidem na jejich blogy, abyste je pak za zády mohli pomluvit a nasrat oni jsou rádi, že mají kde psát ať už píšou skvěle nebo si myslí, že to na tom jejich blogu vypadá jako holá místnost s poblikávající žárovkou a čtyřmi holými zdmi a vy jim to zničíte. Zatím nikde neprodávají falešné úsměvy No tak se usměj! Netvař se tak hnusně! Musíš být optimista! Nasraná jdu po ulici vidím spoustu falešně usměvavých ksichtů. Spoustu matek s dětmi co znásilňují češtinu. Řvou na mě: " No tak se usměj!" " Nebo aspoň přijmi tu falešnou masku!" Bez díků odmítám. Divím se, že jsem neviděla ani jeden stánek s falešnými úsměvy. " Ty kouříš trávu?" Ptají se mě. " Chtěli jste ať se směju budiž splněno vaše přání." Minulost Minulost se mi směje do xichtu jak nečekané! Minulost je pryč zbořená a přestavěná můžeš ji obrečet v Camdenu před Cyberdogem ale dovnitř radši nechoď.